Elaha Soroor & Kefaya: Feministická Bohyně štěstí

Kefaya & Elaha Soroor
Kefaya & Elaha Soroor

Afghánistán je bezesporu krásná historická země, žít v ní ale znamená stát na správné straně a těch je ke smůle obyvatel hodně. Nejostřejší hranice vytyčují fanatický Tálibán a přísné kmenové zvyky. Než by se jim zpěvačka Elaha Soroor podřídila, raději emigrovala.

Kdo zná oceněné nahrávky londýnské producentské dvojice – klavírista Al MacSween a kytarista Giuliano Modarelli – vystupující pod názvem Kefaya, ví, do čeho jde: nadžánrový soundtrack k politickým a sociálním tématům. Imaginární rozhlasovou stanici, dávající na předchozím albu Radio International hlas hostům z celého světa, tentokrát producenti naladili na Afghánistán, tamní tradiční písně převedli do elektro-rock-jazz-indo-dubové verze a od začátku si nepřipouštěli, že by je nezpívala iniciátorka spolupráce Elaha Soroor, čerpající z repertoáru své matky. Tím pádem se dějově ocitáme na hodně osobní půdě a překlad zpěvaččina pseudonymu – Bohyně štěstí – by mohl svádět ke zkresleným závěrům. Takže: štěstí hlavně znamená, že vůbec přežila a u bohyně si raději udělejme poznámku: ironie. Zpěvaččin životopis totiž zahrnuje až příliš islámské náboženské demagogie, rodinného útlaku, hrozeb smrti od Tálibánu a útěků.

Pochází z rodiny muslimského imáma, kde o světské hudbě nemohla být ani řeč a i kdyby ano, coby žena nucená podřídit se mužům a společenským pravidlům by čelila ještě drsnějšímu odmítnutí. K čemuž došlo, takže se v přestrojení za kluka přihlásila do talentové show Afghan Star, a když později zabodovala s hitem Abay Jan, namísto oslav se obávala o život. Z toho by se dalo ještě vybruslit: stačilo v sobě potlačit umělecké ambice a podřídit se tradiční afghánské morálce. Původ ovšem nezapřete a šíitské etnikum Hazara to má už věky v Afghánistánu spočítané, zvlášť u radikálního teroristického hnutí Tálibán. S rodinou se před ním Elaha mnoho let skrývala v Íránu, po návratu do města Kunduzu ale spadli znovu pekla – Tálibán se ho za cenu masakrů nehodlal vzdát a jakýkoliv aktivismu nebo příčení se islámskému právu trestal.  Před jistou smrtí rodinu zachránil útěk do Kábulu a zpěvačka v roce 2010 před tvrdým trestem utekla raději do Velké Británie.

Al MacSween a Giuliano Modarelli mají schopnost – v žádném případě běžnou – pro své manifesty strhnout skvělé hudebníky podobného ražení  a k těm rozhodně patří fenomenální indická houslistka Jyotsna Srikanth, jazzová saxofonistka Tamar Osborn, trumpetista Yazz Ahmed nebo aktuální hvězda radikální britské jazzové scény, hráč na tabla a perkusista Sarathy Korwar. 

Elaha s nimi album převedla do zprávy, zpochybňující ženskou nutnost podřídit se mužům: „Ačkoli primárně připomínám afgánské ženy čelící extrémnímu násilí, myslím i na problémy, se kterými se potýkají ženy v západních zemích.“

Ve skladbě Charsi vyzývá muže, aby vzali do úvahy, že i ženy mají právo bavit se, pít alkohol a kouřit marihuanu a macho chlapa, kterého pozve na schůzku, žádá,  aby ji bral za rovnocennou. Album končí krásnou písní Lalay Lalay v níž její matka zpívala o mužích, jejichž schopnosti a sláva se jednou dotknou hvězd, což Elahu štvalo a tak v duetu s exilovým íránským zpěvákem Mohsenem Namjoo role převrátila: nová verze oslavuje úspěšné, hrdé a vzdělané ženy.

Spustit audio

Související