Elektro underground Made in Palestina

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy DJ, elektro (ilustr. foto)

Debut dvojice Zenobia, kompilační album Electroseen a předtím dokumentární film Boiler Room: Palestine Underground. Poměrně komplexní souhrn informací zanechávající v nás oprávněné přesvědčení, že palestinská elektroscéna patří na Blízkém východu k těm nejprogresivnějším. Navzdory prostředí ve kterém funguje a obecné povaze názorů na úděl Palestinců.

„V průběhu posledních padesáti let byla Palestina vnímána výlučně – jak na regionální, tak mezinárodní úrovni – skrze objektiv války, okupace, utrpení a humanitárních sporů. My se tenhle zpolitizovaný obraz snažíme zpochybnit a upříst pozornost na kulturní vitalitu Palestiny a její vklad do současného uměleckého světa. I Palestinci se chtějí a dokáží bavit,“ uvedl před vydáním alba Electrosteen producent Rashid Abdelhamid. A raper Shabjdeed z hip hopového dua BLTNM (blatinum) ho doplnil:  „Je velmi snadné prodat se ve světě jako Palestinec na misi kulturního odporu, zato přilákat globální publikum na palestinskou hudbu už je daleko složitější.“

Abdelhamid není v rozporu s děním na okupovaných územích ani s politikou, protože, jak tvrdí, „pro Palestince je každodenní probuzení už samo o sobě politickým aktem“, vadí mu hlavně umělecké zneužívání a přivlastňování palestinské otázky. Proto se rozhodl nabídnout alternativní vizi Palestiny, představit hudebníky už ne v roli obětí, ale coby svébytné umělce čerpajících z domácích zdrojů a oslavujících palestinské dědictví.

Electrosteen (Vinyl)

Album Electrosteen vyšlo na egyptském labelu Mostakell Records a je výsledkem dvoutýdenní residentury hudebníků, producentů a dýdžejů v palestinském městě Ramallahu, majících  k dispozici sbírku nahrávek tradiční palestinské hudby uchovanou v audio archívu Popular Arts Center. Název Electrosteen se skládá ze dvou slov: Electro a Falesteen, což je v arabštině Palestina.

Palestinská tradiční hudba má velkou historii a není na místě ji automaticky zaměňovat za arabskou. Na svatbách a při nejrůznějších příležitostech se na palestinském venkově hraje docela odlišněji a všechno se zdaleka netočí jen okolo populárního lidového tance dabke. S počátkem izraelsko-palestinského konfliktu ale nebylo nikoho, kdo by se tradicemi hlouběji zaobíral, a když se toho chopila Organizace pro osvobození Palestiny, dávala přednost hudbě vhodné k politické propagandě. Nakonec i její archívy zničilo válečné dění. Systematicky se do mapování palestinské tradiční hudby pustili v roce 1987 až etnomuzikologové z Popular Arts Center a z teréního vesnického sběru vyplynulo, jak jedinečný má charakter a zvuk, zatímco ta moderní – klasická, filmová nebo divadelní – schopnost držet krok s dobou. Na albu Electrosteen se ideálně kloubí oba přístupy a palestinští producenti a hip hopeři tím jen potvrzují stoupající renomé na arabské elektronické scéně. Nejde přitom o pouhé remixy tradičního materiálu, ke kterému měli přístup, nýbrž o autorskou hudbu.

Čtěte také

Vedle Ramallahu je za druhé vlivné centrum  palestinského elektronického undergroundu považováno izraelské město Haifa, se slavným klubem The Kabareet, odkud pochází také mnoho záběrů dokumentárního filmu Boiler Room: Palestine Underground.

Jedním ze symbolů liberální nezávislé palestinské kultury jsou mladé sebevědomé ženy. Třeba producentka Sarouna nebo Samou Abdulhadi alias Sama, považovaná za první palestinskou dýdžejku. Studovala ve Velké Británii, žila v Egyptě a nakonec se usadila v Paříži. Mezinárodní úznání si získala mixem arabské hudby s technem a prohlášením: „Přestaňte mě vnímat jako Palestinku a holku, respektujte mě jako umělkyni.“ Její strhující vystoupení zaznamenané Boiler Room má k dnešku na YouTube přes čtyři milióny zhlédnutí.

„Naším snem je vyslat z Haify moderní eletro hudbu do světa jako jakoukoliv jinou, bez všeho toho palestinského příběhu. Chceme, aby se lidé zajímali, odkud pochází, a my jim mohli říct, z Palestiny,“ vysvětlil Nasser Halahlih, jeden z prvních palestinských elektro producentů, dnes spolu s  Isamem Eliasem tvořící dvojici Zenobia, která se loni představila na festivalu Colours of Ostrava. U prestižní belgické značky Crammed Disc ji zrovna vyšlo debutové album Halak Halak (Welcome, Welcome). Mix tradice a moderny udávají členové svérázně: na hlavách nosí šátek kefíju, ale jinak se oblékají normálně, včetně tenisek.

Halahlih, dlouholetý resident klubu The Kabareet, se tu  seznámil s Eliasem a prvotní představu o druhu palestinské verze Daft Punk převedli do svérázné, obvyklých klišé zbavené instrumentální verze elektronického dubke s přesahy do oblasti Levante v časech, kdy mu vládla Zenobia, řečená Královna z Palmýry, a zahrnující také Egypt a Malou Asii.

Spustit audio

Související