Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – duben 2019

03653506.jpeg
03653506.jpeg

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V dubnovém vydání uslyšíte irsko-americkou skupinu The Gloaming, britské country punkáče Mekons, Rocky Dawuniho z Ghany, trio A-WA z Izraele nebo baskytaristku Manou Gallo z Pobřeží slonoviny.

Manou Gallo, zpěvačka a excelentní baskytaristka z Pobřeží slonoviny, má za sebou obdivuhodnou kariéru a bohaté zkušenosti producentky. Bývalá členka proslavené belgicko-konžské skupiny Zap Mama nazvala dlouho očekávané album sebevědomě: Afro Groove Queen. Snad ze samé radosti, že ji během natáčení stál po boku legendární muzikant Bootsy Collins, člen kapel Jamese Browna a George Clintona. Tím výčet hvězd nekončí, nadupanou směs funky, afrobeatu, popu, blues a hip hopu v životní formě se nacházející Manou Gallo pomáhali vyšperkovat také saxofonista Manu Dibango, raper Chuck D. (Public Enemy) nebo členky Zap Mama.

Ke statusu jednoho z největších současných hudebníků Afriky, jehož kreativita a aktivismus neznají hranic, si ghanský zpěvák Rocky Dawuni nově loni připsal jmenování velvyslancem OSN pro životní prostředí. Stále věrný heslu: „Rozsviťte tmu v pozitivním duchu.“ Titulní skladba nového alba Beats of Zion, cílená výzva k pozitivním změnám, vznikala postupně a Dawunimu pořád cosi chybělo. Až na festivalu v Zanzibaru přišel na to co: bubeníci Batimbo Percussion Magique z Burundi.

Tři sestry Haimovy – Tair, Liron a Tagel – z pouštní oblasti na jihu Izraele, pocházejí z rodiny jemenských Židů.  A-WA se čte jako aywa, což v arabštině znamená ano. Už prvním albem Habib Galbi se v roce 2015 doslova katapultovaly na mezinárodní scénu a představily se také na veletrhu Womex. Jemensko-arabské ženské tradiční písně podrobily sestry energickému testu: s producentem Tomerem Yosefem od Balkan Beat Boxu je propojili s elektronikou, reggae, hip hopem a soundtracky z egyptských filmů. Skladbou Mudbira A-WA oznamují vydání nového alba.

Jak může po půl století hrát kritiky zbožňovaná, mainstream totálně ignorující kapela zrozená uprostřed punkové revoluce, která si z punku nevybíravě střílela? Kapela, jejíž členové když se sešli, zjistili, že vlastně neumějí pořádně na nic hrát? Kterou sice hnala punková estetika, nicméně vědomě narušená intelektuálním přístupem k „životu, umění, slušnosti a všemu ostatnímu“. Která byla odjakživa pověstná jízlivým a politicky nekorektním, nemravně zábavným humorem? Co nikdy neomílala pořád ty samé hity, protože zkrátka žádné neměla? Která se vyhnula vydělávání peněz? Která používala syntetizátory dávno před 80. lety a postupně do své hudby nabalila vedle punku, také anglický folk, americkou country, chytrý pop, reggae a housle používala jako elektrické kytary? Která neustále hledala důvody proč to nezabalit, ale nikdy se jí to nepovedlo, protože neztrácela chuť nacházet nové inspirace? Která sice v obsazení doznala menších změn, ale jinak se k sobě její členové tulí jako „francouzská rodina“ a tvrdí, že ze skupiny se odchází pouze ve futrálu, pokud možno odvětraném? Která natočila bezpočet fantastických alb? Která ovlivnila celou řadu dnes slavných kapel, včetně Oysterbandu a Levellers?

Tak takhle hrají pouze a jenom pouze angličtí Mekons. Klíčová kapela anglického rocku. Nebo folkrocku? Postpunku? Cowpunku? Každopádně s nenapodobitelným zvukem odvozeným z nejrůznějších míst, vlivů a situací. „Já vám opravdu nevysvětlím, jak jsme přišli na americké vesnické country, ale dodnes si pamatuji, jak s náma levičákama z anglického Leedsu zamávalo. Mělo strašně blízko k anglickému folku. Zpívalo se v něm o chlastu, podvádění, vraždách a o aktuálním životě. Mysleli jsme si, že nejpravděpodobnějším východiskem pro nás bude punk, že má na to, aby zachytil politickou realitu. Ale když jsme uslyšeli Merle Haggarda, Ernesta Tubba nebo Hanka Williamse, řekli jsme si – tak tohle je ten pravý punrock,“ vysvětlil příklon k alternativnímu country jeden ze zakládajících členů, kytarista Jon Langford s „hlasem anděla a ústy námořníka“. Nové album vydané po dlouhých osmi letech dostalo název Deserted.

Jak daleko k sobě mají posvátná mytologie indiánského národa Mohawků a mystický súfismus? Zeměpisně daleko, v hudbě, kdy myslíme hlavně na tranzovní rytmy, už se vzdálenost zkracuje. Zato vztah k Bohu, odrážející vděčnost za stvoření světa a možnost sebepoznání, mají obě kultury stejně intenzivní. Americká violoncellistka a zpěvačka mohawského původu Dawn Avery při studiu súfismu vycházela z filozofie středověkého mystického perského básníka Rumího: „V lásce se zrcadlí božská krása.“

Dawn Avery téma hudby a spirituality přednáší na univerzitách a konzultuje s dalajlámou, indiánskými šamany a Sherifem Baba, duchovním mistrem tureckého řádů vířivých dervišů. Vedle profesorské dráhy si Avery občas zajde pro nominaci na Grammy a jako violoncellistka je vysoce respektována na scéně klasické hudby a zároveň Phillipem Glassem, Johnem Calem, Stingem a kdysi dokonce Johnem Cagem. Úctyhodný hráčský kredit doplňme zájmem o blues, jazz a na novém albu Beloved, s ohledem na téma, přirozeně vplula do hudební krajiny Blízkého východu.  Producent Larry Mitchell přidal kytary s elektronikou a ve skladbách vedle indiánských zpěváků a hudebníků hostuje také íránský hráč na loutnu tar Behfar Bahadoran. Ve skladbě Come To Me se Dawn Avery nechala inspirovat súfijskou poezií andaluského básníka Ibn al-Arabí z 13. století a Sohraba Sepehriho  z Iránu, který zemřel v roce 1980.

Spustit audio

Související