Ivana Šuláková: Kořeny

8. listopad 2015
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Možná jste v tomto týdnu zaslechli v našem vysílání zmínku o tom, že v regionu přibývá takzvaných sociálních pohřbů. Jde o případy zesnulých lidí, kteří nemají příbuzné, nebo o něž už nikdo nemá zájem.

V době mého dětství a mládí bývalo zvykem, že si staří lidé šetřili peníze na pohřeb, na náhrobek a na vše, co se smutečním obřadem souvisí. Tenkrát mi to připadalo morbidní a nelogické. Proč by si měl živý člověk šetřit na něco, čeho si prakticky jednou ani neužije? Vždyť by to měla být starost pozůstalých! Do jisté míry jsem asi měla pravdu.

Jenomže, současná realita je prostě jiná. Úřady měst a obcí hlásí, že seznamy zesnulých lidí, o které nikdo nestojí, povážlivě narůstají. A nejde pouze o ty, kteří zůstali sami, neměli příbuzné a tudíž se ani nemá kdo postarat o důstojné rozloučení a pohřbení. Mnohem častěji jde o případy, kdy i synové a dcery odmítají za pohřeb zaplatit a současně zajistit svému předkovi místo k poslednímu odpočinku.

Připouštím, že za takovým odmítnutím nemusí být jen pořádná dávka sobeckosti, ale skutečně finanční problém. Smuteční obřad a vše, co s ním souvisí, totiž rozhodně není lacinou záležitostí a mnozí pozůstalí na něj opravdu nemají peníze. V tomto kontextu už mi tisícovky, které naši předkové spořili pod matraci na svůj vlastní pohřeb, nepřipadají až tak nepochopitelné.

Jsem navíc přesvědčená o tom, že oni prozíraví příbuzní stejně nakonec nemysleli sami na sebe. Dobře věděli, že i přes finanční nouzi je důstojné místo pro poslední odpočinek velmi důležité - je připomenutím našich rodových kořenů. A například mě by hodně mrzelo, kdybych alespoň jedenkrát v roce - na Dušičky - neměla kam dát květiny jako vzpomínku na toho, kdo v mém životě opravdu hodně znamenal.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.