Ivana Šuláková: Kořeny

V době mého dětství a mládí bývalo zvykem, že si staří lidé šetřili peníze na pohřeb, na náhrobek a na vše, co se smutečním obřadem souvisí. Tenkrát mi to připadalo morbidní a nelogické. Proč by si měl živý člověk šetřit na něco, čeho si prakticky jednou ani neužije? Vždyť by to měla být starost pozůstalých! Do jisté míry jsem asi měla pravdu.

Jenomže, současná realita je prostě jiná. Úřady měst a obcí hlásí, že seznamy zesnulých lidí, o které nikdo nestojí, povážlivě narůstají. A nejde pouze o ty, kteří zůstali sami, neměli příbuzné a tudíž se ani nemá kdo postarat o důstojné rozloučení a pohřbení. Mnohem častěji jde o případy, kdy i synové a dcery odmítají za pohřeb zaplatit a současně zajistit svému předkovi místo k poslednímu odpočinku.

Připouštím, že za takovým odmítnutím nemusí být jen pořádná dávka sobeckosti, ale skutečně finanční problém. Smuteční obřad a vše, co s ním souvisí, totiž rozhodně není lacinou záležitostí a mnozí pozůstalí na něj opravdu nemají peníze. V tomto kontextu už mi tisícovky, které naši předkové spořili pod matraci na svůj vlastní pohřeb, nepřipadají až tak nepochopitelné.

Jsem navíc přesvědčená o tom, že oni prozíraví příbuzní stejně nakonec nemysleli sami na sebe. Dobře věděli, že i přes finanční nouzi je důstojné místo pro poslední odpočinek velmi důležité - je připomenutím našich rodových kořenů. A například mě by hodně mrzelo, kdybych alespoň jedenkrát v roce - na Dušičky - neměla kam dát květiny jako vzpomínku na toho, kdo v mém životě opravdu hodně znamenal.