Magie otického perníku

Každoročně si kladu všetečnou otázku: Co jsou vlastně vánoce? Nebo spíše: Kdy skutečně nastávají? Odmyslíme-li křesťanské základy, není to vůbec jednoduché. Shánění a plnění nákupních vozíků končí až hodně pozdě na Štědrý den, kdy už někteří rozmotávají pestrobarevné mašličky. Jsou ty nejvánocovatější vánoce něco mezi první večerní hvězdou na obloze a hromadou balicího papíru vedle stromečku? Pokud ano, tak je to velmi zajímavé, protože se čtvrt roku chystáme na pár desítek minut. Pucujeme okna, trpíme ve frontách u pokladen, hledáme skrýše ve skříních a skřípeme zuby, když slyšíme na náměstí tu stejnou koledu sto padesát osm krát.

Jsem možná prudce nemoderní, ale vánoce jsou pro mě vším možným, jenom ne světem zástupů lidí. Není to něco mezi kaprem a stromečkem, ale spíše něco mezi dětmi, manželkou a vůní rozpáleného františka. Něco uvnitř, co má raději ticho beze slov.

Existuje ale několik výjimek. Nebyly by to u nás ty pravé vánoce, kdybychom neviděli jednu z tradičních akcí spojenou s šikovnýma rukama a čekáním na ježíška. Konkrétně jde o prodejní výstavu perníku v Oticích na Opavsku. Léty ošlehaný nápad místních nadšenců se stal terčem zájmu lidí ze široka daleka. Paradoxně ale tady zástupy a fronty nevadí. Jakoby spíše umocnily blízkost lidí a neuvěřitelně nádherných perníkářských výtvorů. Zasněžených chalup, srdcí, zvířat napříč zeměkoulí a kdoví čím ještě. Koledy před obchody hrající raději nahlas než decentně se opravdu omrzí, ale provoněný otický kulturák, ten nikdy.

Pokud takový roztomilý stereotyp nemáte a vlastně ani nevíte, kdy vám začíná onen tisíckrát skloňovaný předvánoční čas, honem rychle hledejte. Uprostřed lidí zažijete mimořádný a nevšední pocit - bude vám tam fajn.