Mediální realita

Polsko, Česko, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko - vlajky těchto pět zemí visely včera nad vstupem do ostravského hotelu Imperial. Mnozí z vás si asi říkají, že na tom není nic zvláštního. Vždyť právě sem přece pravidelně jezdívají různí cizozemci, pořádají se významné mezinárodní konference, soutěže a přehlídky! A tak se to různými vlajkami na hotelu každou chvíli přímo hemží.

Jedna okolnost ale byla přeci jen nevšední. Takovou koncentraci policistů a ramenatých mužů z ochranky Imperial skutečně často nezažívá. Snad jen díky nim Ostravané zjistili, že se v centru krajského města děje skutečně něco výjimečného. A jejich reakce? Většinou velmi vlažné, některé i úsměvné: "A co z toho, kurňa, mam," prohlásil jeden ze zevlujících kolemjdoucích. "Mliko levnějši nebude, pivo tež ni a za plyn se přišči rok nedoplatim. Tož, co je mi po tych pohlavarach!"

Co na to říci? Upřímně, taky si myslím, že většinu obyčejných Ostravanů schůzka takzvané Visegradské čtyřky a Slovinska moc nezajímala. Mají jiné starosti než tři stovky novinářů, kteří hltali slova vrcholných politiků a pořizovali záznamy jejich výpovědí na diktafony, kamery a mikrofony. Mám pro nezúčastněné Ostravany pochopení. Prostě je více zajímá, jak uživí svou pětičlennou rodinu, když je jeden z rodičů bez práce. Taky mohou mít namísto Schengenu v hlavě spíše nákup předvánočních dárků a místo starosti o protiraketový radar je více trápí výpadek signálu v jejich mobilním telefonu. Žijí si svým obyčejným životem.

My, novináři, žijeme v jiném světě. Já mu říkám "mediální realita". Odehrávají se v něm nadmíru důležité události. Hýbou zpravodajstvím novin, televizí a rádií. Jestli ale hýbou lidmi, si opravdu tvrdit netroufám.