Novodobí tuláci

Hele, prosím tě, nemáš drobák? Víš na jídlo pro psy. Těžko říct, kolik muži, který se mě zeptal vlastně bylo. 25 anebo 40? Nevím. Jeho fenka měla krásné, velké a taky trochu smutné oči. Začal se mnou lomcovat vztek. Psa mi bylo líto. Člověka ani ne. Ve vteřině jsem totiž usoudila, že mu věřit nebudu. Zvířeti by najíst asi nedal. Spíš by si za mé peníze koupil laciný alkohol, který se podepsal na jeho neurčitém věku. A taky jsem si uvědomila, že mám z muže a blízké skupinky jeho kamarádů docela strach, a tak jsem bezeslova zmizela v útrobách obchodního domu v centru Ostravy. Přepadly mě ale výčitky. Byla jsem zlá, přestože od sociálních pracovníků moc dobře vím, že mezi těmito bezdomovci jsou často lidé, kteří už jako děti měli o moc horší podmínky než ostatní. Zkrátka neměli rodiče, kteří by je k něčemu vedli. Na druhou stranu žehrání na osud ještě nikomu nepomohlo a taky znám spoustu lidí, kteří se i přes nesnadný začátek snaží. Hlavou se mi sice chvíli honilo, že bych mohla koupit psí konzervu a zanést ji k mladým bezdomovcům posedávajícím před obchodem, ale nakonec jsem to zavrhla. Své svědomí jsem uchlácholila tím, že je taky potřeba někdy říkat ne.