O humoru a anekdotách

Ptá se Klaus Grosse: Ty jsi vážně získal ten byt za milion, který ti kdosi dal do kapsy? A Gross na to: Já vím, je to ostuda, ale on víc neměl...

Ano, máme ten dar okamžitě všechno nepříjemné kolem nás přetavit do anekdot a humoru. Možná je to náš dávný komplex z malé země a malého vlivu, ale rozhodně nám oblibu vtipů nikdo neodpáře. Tím více, když se jedná o politiku. Skeptici sice tvrdili, že po revoluci v roce 1989 tato sorta legrace zanikne, ale nestalo se. Pochopitelně už nejde o meziřádkové hledání satiry a jízlivosti, ale i tak se premiéři, ministři, prezident a další ve vtipech pravidelně objevují.

No a když už je řeč o tlaku vlády šetřit a škrtat, určitě si vzpomeneme na pověstný a legendární Klausův řemen, který si kdysi před lety musel každý z nás utahovat. Vznikl bezpočet variací na tento výjev a někteří recesisté si na svých opascích skutečně onu Klausovu dírku udělali. Kdyby ji ovšem využili, císařovna Sissi by proti nim byla srovnatelná s Trautenberkem. Tedy v tom smyslu, že by opasek na sebe určitě nenasoukala.

Nevím, čím to je, ale současné dění jakkoliv přímo svádí k lidové tvořivosti, zatím žádnou vlnu nespustilo. Ministr dopravy, na kterého nastražil miny bývalý šéf dálnic, kníže zlobící sousední Rakušany, vládce pokladny špičkující se s premiérem, poslankyně v lechtivém kalendáři a kolem toho všeho ryčný bas na vlastní oči pána vnitra.

Co lepšího by mohlo být? No a realita? Žádné ucpávání e-mailů, žádné vyprávění v tramvaji anebo kolabující síť esemesek. Jsme zjevně zaskočeni. Asi tak jako odboráři, kteří zpočátku mlčeli a až teď se zvedá vlna odporu proti omezování počtů a délky výplatních pásek ve státní sféře.

Kdyby to jen trochu šlo, na okamžik bych se rád posunul v čase o pět deset let dopředu a přečetl si, o čem píší noviny. Třeba bych zjistil, že ta správná a ideální doba na vtipy teprve přijde. Trochu se ale bojím humoru černého.