O koho jde

Pamatujete si ještě na první roky po listopadu 1989? Volební účast doslova trhala rekordy a co bylo podstatné, lidé přicházeli k urnám dobrovolně a s vizí, že hlasují o své budoucnosti. Vždyť v prvních svobodných volbách v roce 1990 volilo kandidáty do tehdejšího Federálního shromáždění 96 procent všech oprávněných voličů. O téměř dvacet let později je účast mizivá. Čím to je, že jsme ztratili zájem? Politologové by řekli, že jde o typický případ postkomunistické euforie a jejího postupného zvětrávání. Ale i to má přeci své příčiny! Podle mne jich je opravdu požehnaně: předvolební sliby a povolební zrady, podivné politické koalice, špatné zákony, nepovedené privatizace, podezřelé veřejné zakázky... A zatímco pro tradiční demokratické země je typické, že neúspěšní politici přiznávají chyby odcházejí ze scény, v tuzemsku se svých politických korýtek drží zuby nehty a svá pochybení svádějí na opozici. A ještě jedno specifikum má česká politická scéna. Její pomazané hlavy vymyslely a v minulých parlamentních volbách i úspěšně vyzkoušely novou taktiku. Důležitou roli v ní hraje správné načasování - čím blíže k volbám, tím lépe. A tak zatímco doma luštíme čerstvě doručené kandidátní lístky pro krajské volby, levicoví i pravicoví politici svolávají tiskové konference a navzájem očerňují jeden druhého, dávají podněty k odvolání primátorky, schovávají se za poškozené nájemníky hornických bytů či handicapované občany. Co na tom, že jsou předkládané informace zkreslené a často i nepravdivé? Důležité přeci je, aby na obviněném ulpělo podezření a aby volič aspoň na chvíli zapochyboval. Stačí opravdu jen chvíle - pouhé dva volební dny. Když se totiž později obvinění ukáží jako zkreslená, jsou hlasovací lístky dávno sečteny. A o to přeci jde! Nebo, že by šlo politikům opravdu o nás - o občany?