O legendách

Před několika lety jsem točila anketu, ve které jsem se ptala svých respondentů, jestli vůbec vědí, proč máme 28. září volno. Tenkrát mě odpovědi lidí různého věku a určitě také profesí i vzdělání hodně překvapily. Mnozí si tento den pletli s 28. říjnem, jiní vůbec netušili. Výjimek, které si vybavily svatého Václava, jsem tehdy oslovila jen pár. Když na mě padlo dnešní datum poznámky a s ním spojené téma svatováclavské tradice a české státnosti, okamžitě jsem si vybavila své tehdejší pocity. Přemýšlela jsem dlouho nad tím, proč je nám vlastní minulost tolik lhostejná. Svatý Václav asi není žádnou kontroverzní postavou, přestože těch skutečně jistých informací o něm máme poskromnu. Jeho obraz musejí historici skládat z legend. Přesně ani nevíme, ve kterém roce se narodil a ve kterém vůbec zemřel, odhaduje se, že byl ženatý a že zřejmě neměl mužského dědice. V příbězích o Václavovi se často vypravuje o jeho silném vztahu ke křesťanství, k lidským hodnotám i o ochotě pomáhat bližním. Skoro bych mohla s velkým nadhledem říct, že je pohádkovou bytostí, ale lehce grimmovskou, a to kvůli špatnému konci. Václav ale skutečně žil, vládl. Jeho politika se mu stala osudnou. Docela by mě zajímalo, jak budou vypadat hodiny dějepisu v dalším miléniu. Budou se děti učit o svatém Václavovi, Karlu IV., Tomáši Garrique Masarykovi? To asi ano. Zkusme si ale odpovědět na otázku, co naši současníci? Sama za sebe říkám, docela bych byla ráda, kdyby se na ně zapomnělo.