Potřeba někam patřit

Vzdali se ambicí někomu poroučet a rezignovali na značnou míru bezpečí z kolektivního nažívání plynoucí, ať už to myslíme v pravém, přímo fyzickém slova smyslu nebo obrazně. K takovému případu jedinců lidského druhu často patřili a patří umělci. Osamělci bojující se sebou samými i svým okolím o vlastní představu o obývaném světě.

V rámci této komunity bohem nadaných jedinců mají své místo také spisovatelé. Právě oni v letech ne až tak dávno minulých opouštěli své věže ze slonoviny, sdružovali se, aby na počátku druhé poloviny minulého století v našem prostoru podpořili ono uspořádání věcí veřejných, které dovedlo naši společnost až na samotný práh katastrofy. Mnozí z nich z následné těžké a krvavé kocoviny vytěžili tak silné osobní ponaučení, že se už nadále napořád rozhodli před dalšími podobnými experimenty varovat.

Je příznačné, že většina z těch, na které myslím, našla svůj domov po vynuceném odchodu do osamění jak uvnitř hranic macešské vlasti, tak na jejich druhé straně. Odtud pak svá varování vysílali nejrůznějšími - dnes už dobře popsanými způsoby. Činili tak sami za sebe. Ti, kteří zůstali doma, navíc oním výše zmiňovaným rizikem ohroženi přímo fyzického. Součástí jejich proklamací byl názor o nutnosti vystupovat sám za sebe. Nést sám osobní riziko za své názory, už nikdy nespojit svůj hlas s žádnou politickou silou.

Právě tyto úvahy jsem si spřádal na konci minulého týdne, když jsem v jednom německém městě navštívil autorské čtení významného českého básníka. Tak významného, že jsem se rozhodl v tomto případě nezveřejňovat jeho jméno a použít celý případ jako příklad toho, jak silná je lidská potřeba někam patřit.

Až na místě samotném jsem zjistil, že onen autor tam není sám, ale jako kulturní programový doplněk při předvolební kampani do Evropského parlamentu jedné ne nevýznamné politické síly. Nepoučitelnost? Potřeba někam patřit? Sloužit a podporovat myšlenky, které jsou mi blízké, byť měly modrou, červenou, zelenou barvu nebo nějakou jejich kombinaci? Anebo jen přátelská služba kamarádům, kteří kdysi pomohli mně?

Přebírám si to v hlavě, dnes, kdy je tisící dvou stý dvanáctý den třetího milénia.