Vysvědčení

Není to nic jiného než kus papíru. Kus papíru, ve kterém je ale spousta příběhů. Když jsme ještě školou povinní, je to boj o dvojku ze zeměpisu, prohraná válka s dějepisářkou a možná až příliš mnoho omluvených či neomluvených hodin. Když školu končíme, je vysvědčení vstupenkou na školu další a zajímají nás jen ty hlavní předměty. To pravé kouzlo kusu papíru ale nastupuje až po dvaceti, čtyřiceti nebo i padesáti letech. To už je nám jedno, co jsme měli ze zeměpisu a dějepisu a všímáme si věcí, které jsme předtím nikdy neviděli. Třeba že třídní psal ještě plnicím perem, jaktože jsme byli dobří ve fyzice, když tomu vůbec nerozumíme, a hlavně vnímáme tu prazvláštní vůni ohmataného lejstra. Pokud patříte k těm, kteří vysvědčení nikdy nevyhodili, tak víte, o čem je řeč. Vůně vysvědčení nastupuje až po čase, zato ale s razancí sobě vlastní. I drsní mužové, když je obklopíte jejich vlastními prospěchy v dětském či pubertálním věku, tak zjihnou a často začnou vyprávět dávno zapomenuté příhody. Vysvědčení je více než dokumentem, je to kus papíru, kterým náš dospělácký život jednou pro vždy začíná. Nezlobme se proto na adolescenty, že dnes půjdou ze školy se zmuchlanou fólií, ve které bude ono vysvědčení. Však papír se časem zase narovná. Oni tu vůni ještě cítit nemohou, protože za úředním dokumentem cítí ještě spoustu pro ně zbytečných věcí jako jsou povinnosti, učení se a zodpovědnost. Vsadím své boty, že ti stejní lidé budou za dvacet let třeba malovat obývák a svá vysvědčení najdou na dně šuplíku. Na chvíli odloží kýbl s barvou a zjistí, že se nález za ta léta proměnil v něco neuchopitelně magického. Zkuste se po něčem takovém doma poohlédnout a představit si, že dnes sami jdete za svými rodiči s pololetními známkami. Jak jsem říkal, je to kus papíru se spoustou příběhů, na které se naštěstí těžko zapomíná.