Zase jeden Ostravak v Praze

Na konci každé fotbalové a hokejové sezóny sportovní fanoušci napjatě sledují nejrůznější přestupy žádaných hráčů. Kam půjde Jágr? A kam Koller? Zůstane Svěrkoš v Baníku? Vrátí se do Ostravy Heinz? A kluboví manažeři počítají miliónové výdaje a miliónové příjmy. O přestupech roku se pak dlouho píše a mluví. Hráč, za kterého klub zaplatil hodně peněz, pak musí hrát, i kdyby se mu nedejbože nedařilo, kdyby totiž nehrál, šla by jeho cena při případném prodeji nepříjemně dolů. O "klubových" přestupech v divadelním světě se moc nemluví, ani nepíše. Probíhají více méně za zavřenými dveřmi a divák je ani nemusí zaznamenat. No schválně - kdo z vás si například všiml, že na postu uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče vystřídal Jana Mikuláška Martin Františák? Patrně málokdo. Režiséři jsou tak trochu tajemnými postavami. Všichni znají titul slavného filmu nebo vyprodaného divadelního představení, ba dokonce jména herců, ale jak se jmenuje režisér, to nám v paměti většinou nezůstane. Vždyť se neukazuje ani na plátně, ani na jevišti. Maximálně při premiérách a to stejně tápeme, je-li ten rozpačitě a krátce se uklánějící muž režisér, scénograf nebo třeba autor hudby. Odchod divadelního režiséra Radovana Lipuse, který od roku 1992 působil jako kmenový režisér v ostravském Národním divadle moravskoslezském ovšem rozhodně nezůstává nepovšimnut. Radovan Lipus, rodák z Těšínska, který do města proslaveného prací, hospodami IV.cenové kategorie, černě podmalovanýma očima, nelibozvučnou mluvou a prachem přijel vlastně nerad, stal se možná ke svému vlastnímu překvapení Ostravakem jako poleno. Různě zpracované téma Ostravy tvoří milníky Radovanova ostravského působení. Na začátku byla kabaretní scénická škytavka Průběžná Ostrava krve v divadle Komorní scéna Aréna. Přibližně 90 minut trvající výklad slovníkového hesla Ostrava se k překvapení samotných tvůrců hrál téměř 10 let a rozhodně nebyl stažen pro nezájem publika. Ostrava se taky stala prvním šumným městem v sérii filmových dokumentů, které mají dnes své obdivovatele i na jiných kontinentech. Divadelník Lipus poznal město velmi důvěrně a výsledkem je taky jeho literární práce, kterou pojmenoval Scénologie Ostravy. Čas od času jste si s Radovanem mohli vyrazit na poučné Šumné procházky. Co by byla Ostrava, kdyby byla zvíře - takové téma zadal Radovan Lipus svým studentům na Ostravské univerzitě - a mimochodem povedených úvah vznikl taky rozhlasový pořad. Ostatně v ostravském rozhlasovém studiu jich sám natočil desítky. Kavárenský povaleč, jak si s oblibou říkává, systematicky pronikal do historie kaváren a kavárenského řemesla a chcete-li se dovědět, kam v Ostravě zajít na dobré kafe do dobré kavárny, nenajdete lepšího rádce. I tato záliba nakonec přesáhla nejenom region, ale taky hranice mezi státy. Výsledkem byla navíc série podvečerů v klubu Atlantik s názvem Stesk kavárenského povaleče. Na jeviště ostravského Divadla loutek převedl i slavný Denik Ostravaka. Radovanu Lipusovi nebylo jedno, jestli se budou kácet stromy v Komenského sadech a dal to taky hlasitě najevo. Ostrava se stala jeho městem. Srostl s ním a nepochybuji o tom, že loučení je bolestné. Pro odcházíš, chtěla jsem vědět, jako všichni. Abych se jednou mohl vrátit, řekl a zaznělo to nadějně. Zase jeden Ostravak v Praze. Trochu to tam naředíme. Tož tak.