O lásce, něžném ránu a svatém Václavovi

Srdce své hudby našel hudebník, vizionář a etnomuzikolog Marina Friedl v Beskydech. Vzdal ji hold v projektu Beránci a vlci, i dvěma posledními alby – Beskydská Odysea a Píseň Země – a takřka vždy nás přinutil žasnout, těšit a přemýšlet nad její krásou a spjatostí s krajinou.

Všichni si přitom pamatujeme, jak silného parťáka měl Marian ve zpívající houslistce Jitce Šuranské. Při hraní i debatách o chystaném albu, které se rozhodli zasvětit tématu oběma blízkému – lásce.  Ledva se stačili nadechnout, aby nám ji představili hned v jedenácti podobách, přišel, a to strašně nespravedlivě brzy, zásah shůry – Jitka v říjnu 2019 podlehla těžké nemoci. Marian se přesto namísto truchlení nad ztrátou kamarádky rozhodl album 11 podob lásky dokončit. Pro Jitku a za Jitku.

Čtěte také

Zpěvem k srdci: Jitka Šuranská Trio

Podílelo se na něm až neuvěřitelných 30 zpěváků a muzikantů, sloužící s ohromným nasazením Marianově záměru čerpat z hudby Západních Karpat formou převzetí lidových písní doplněných vlastními variacemi, otevřeným modernímu, žánrově pestrému výkladu.

Dá se říct, že pokračuje v tom, s čím s Jitkou a na svých předchozích projektech začal, nicméně daleko odvážněji, víc ze široka a s potřebou neklást mezím žádné překážky. A pokud má potřebu propojit krásný hlas zpěvačky Petry Jelénkové se saxofonem, cimbálem a elektrickou kytarou, nerozpakuje se a prostě to udělá.

„Jezdím na poutě k našim nejstarším rotundám a kostelům, které maluji. Sednu si k nim, vnímám jejich atmosféru a představuji si lidi, kteří zde společně zpívali nebo chodili pro útěchu v těžkých dobách,“ nastínila vznik nového alba Hluboko písničkářka a autorka multimediálních projektů Milli Janatková. To nezní jako lehký úkol, zvlášť když se rozhodnete přehrát a přezpívat naše nejstarší hudební díla z 11. až 15. století, kdy se v úpravách od melodií a textů často jen odrazíte k tomu, abyste do nich otiskli své osobní rozpoložení. A samozřejmě hudební ozvěny doby, zdaleka tolik nepodléhající božským a přírodním zákonům. Milli Janatková se všeho zhostila s odzbrojující pokorou, bez nutkání krkolomně měnit až mystickou povahu těch písní. Vztahuje se to i na prosebný církevní hymnus k patronu naší země Svatému Václavovi.

Ponořená do „hlubin času, lásky, pravdy a radosti“ jakoby se ocitla v časoprostoru, kde se cítí nejlépe osamocená, takže všechny nástroje natočila ve studiu sama. 

Dvě zpívající violoncellistky na osm. Těžko říct jak křížkovkáři, zato posluchači české hudby okamžitě tuší: Tara Fuki. Ve zvukomalebné polštině zpívající duo Andrea Konstankiewicz-Nazir a Dorota Barová do svých hudebně snivých sítí láká na novém albu Motyle znovu nenápadně, až podprahově. Kdysi dokonce nepřipravené varovalo: myslíme na hudbu z pavoučích vláken země snů. A myslelo tím souběh alternativních postupů, klasiky, lidové tradice, folku, ambientu a rockování. K němu dospěly s hostujícím bubeníkem Milošem Dvořáčkem v dost výjimečné, dokonce v češtině nazpívané skladbě Samoty, u které jen můžeme hádat, jak loučení milenců dopadlo, to když slyšíme Dorotu zpívat: ráno něžné tajemné, změní nás, zůstal úsměv nejistý a chtění ve tvých dlaních cítím.

Čtěte také

I v samotě může člověk najít naději, zpívají Tara Fuki v nové písni Samoty

Dvacet let na scéně a stále ve středu pozornosti, byť alby a koncerty Tara Fuki šetří, protože Andrea žije ve Francii. Letošní plány navíc zhatil covid: natáčení plánované na březen se nakonec uskutečnilo v červenci a koncertní křest se přesouvá na příští rok.

Všechno špatné ale dokáže být k něčemu dobré: do té doby můžeme vstřebat znovu nádherně intimní, ale i nervní hudbu s intuitivně nahozenými melodiemi, těsně spjatými s textovou poetikou, kličkující mezi emocemi, záhadami a vnitřní potřebou „obejmout vlastní stín“, které však nejsou nikdy nadřazené hráčskému mistrovství. Na to nezapomínejme.