Alba roku 2019

Žádná matematika nenahradí osobní hudební názor, a proto ne každý s výsledky musí nutně souhlasit. Vezměme to ale z té lepší stránky: vedle toho, že vlastní tipy na favority můžeme porovnat s referencemi odborníků a radovat se z toho, že jsme s nimi na stejné hudební vlně, dostane se nám zároveň cenného seznamu doporučených alb, kdy sice propadáme panice, co všechno jsme nestihli naposlouchat, nicméně to k world music patří a patřit bude. V tom spočívá největší kouzlo celoplanetárního hudebního ekosystému.

Tím pádem jistě víte, že se často bavíme o umělcích, které široké publikum vůbec nezná, a v běžných médiích se o nich nedozví. A bez přehánění lze říct, že nám všem hudba, které říkáme world music, vedle potěšení z poslechu pomáhá ujasnit si pohled na svět a naši roli v něm. V mnoha případech totiž dalece překračuje rámec umění.

Představuje nenahraditelnou nositelku důležitých zpráv a vyzývatelku k diskuzi  o problémech, o kterých nemáme ani tušení a přitom bychom měli mít. Od přímých účastníků dění se nám dostává nezkreslených, nemedializovaných a drsných poznatků o setrvávajícím politickém a společenském bezpráví, rasismu a beznadějných situacích lidí ze vzdálených zemí, na které běžně nemyslíme nebo skrze katalogy cestovních kanceláří žijeme v domnění, že v nich panuje ráj na zemi.

Čtěte také

Zlata Holušová: Vzorem Colours of Ostrava je Leonardo da Vinci

World music, natěsno spojená s multikulturním dialogem, nám také pomáhá zbavit se bez předsudků strachu z neznámého. „Ten plyne z nevědomosti a mám za to, že obavy, jak málo toho o jiných víme, jsou na místě. Proto chcete-li pochopit svět, je nutné se dívat kolem sebe,“ tvrdí David Harrington, lídr Kronos Quartetu.

Když s ním iránské sestry Mahsa a Marjan Vahdatovy vydaly album Placeless, znovu důrazně připomněly úděl íránských hudebnic, kterým islámský náboženský výklad pod tvrdými tresty zakazuje vystupovat na veřejnosti jak sólově, tak v přítomnosti mužů. Dona Onete na albu Rebujo odkryla nebezpečí hrozící brazilské komunitě LGBT, Bassekou Kouyaté znovu a znovu vykresluje aktuální politickou situaci v Mali, zemi zmítající se od roku 2012 ve velkých problémech a Le Trio Joubran vysílá světu vzkaz: nezapomínejte, že my Palestinci sdílíme se všemi stejný měsíc, stejný vesmír a stejné slunce, takže i my máme právo na lásku, radost a sny. 

Přejděme ale k radostnějším zážitkům z uplynulého roku. Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava, se stala podruhé v historii za Českou republiku Samurajkou, tedy aktérkou sedmičlenné poroty vybírající hudbu na veletrh Womex. Nádherných alb jsme se dočkali od Leyly McCalla nebo zpěvačky Urny z Vnitřního Mongolska. Japonská skupina Minyo Crusaders ohromila originální taneční kombinací tradičních písní min'yō, cumbie a afrobeatu, Altın Gün nám připomněli zlaté časy anatolského psychedelického rocku a zpěvačka Mara Aranda zapomenutou hudbu sefardské diaspory.